Aloisie Weinfurterová:

V tom jsme žili

     Učitelský aktiv probíhá za napjaté pozornosti a ticha. Inspektor Vitha kritisuje výsledky školské práce za první pololetí. Jmenuje a chválí favority, školy, učitele vynikající a jmenuje a napomíná netečné a nepokrokové. Pochválení se chvějí radostí, pohanění blednou.

     Zdá se, že to dnešní ticho při kritice Vithovi lahodí. Sotva dokončil svůj podivuhodný posudek, naklonil se k věrnému Šebkovi a zeptal se: „Líbilo se jim to, líbilo, viď? Ti dávali pozor, viděl jsi ty natažené krky?“

     Pomalu, pomalu se učitelové vzpamatovávají a uklidňují po kritice a poslouchají diskusi. Vitha konstatuje, že doposud vystoupilo na okrese z církve jen devatenáct učitelů. To je málo, velmi málo. – Stránský se zase zlobí. Vytýká učitelům, že Rudé právo jen odbírají, aby to věděl předseda organisace, ale nečtou je. On však, Stránský, učitele na své škole přinutí, aby Rudé právo opravdu četli. – Ostrý příspěvek do diskuse měla Syslová, učitelka mateřské školy. Žalovala na netečnost učitelek národních škol k hospitacím učitelek mateřských škol: „My učitelky z mateřské školy jsme šly na hospitaci na národní školu, přišly jsme včas, o přestávce. Tamty učitelky byly na chodbě, bavily se – a víte, co nám řekly na uvítanou? Řekly: „Vy už jste tu zase? Že vás to nemrzí!“ Takhle nám národní školy vycházejí vstříc? To je spolupráce? My vychováváme děti od malička pro kolektiv! To je málo? Proč nám ta národní škola nevyšla vstříc? Ona nechce být socialistická? My chceme být socialistické.“ Učitelové poslouchají a snaží se zachovat klidný výraz v obličejích….

     Náš budovatelský život ohromila neuvěřitelná zpráva. Dne 6. března 1953 bylo oznámeno Stalinovo úmrtí. Na budovách se ihned objevovaly černé prapory nebo vlajky spuštěné do půli žerdi. Ve všech prodejnách rychle myli výkladní skříně, za něž dávali Stalinovy obrazy nebo busty s florem a kladli kolem nich rudé látky a rudé květy. Ve všech školách se okamžitě objevovaly veliké nástěnky se Stalinovým obrazem a přiměřenou smuteční výzdobou a učitelové promlouvali k žactvu o události nedohledného významu.. Učitel Světlík vyprávěl dětem o Stalinovi se slzami v očích a ředitel Stránský dojemně nabádal žáky, aby do pohřbu generalissima Stalina chodili s hlavami sklopenými, aby se nesmáli a nehlučeli a dal jim za čestný úkol, aby k uctění památky velikého zesnulého Stalina přinesl každý žák metrický cent sběru.

     Dne 9. března byl Stalinův pohřeb v Moskvě. U nás ve všech městech a větších dědinách byly u nádherných kenotafů konány smuteční slavnosti a rozhlas nám pečlivě ohlašoval průběh pohřbu velikého, dobrotivého Stalina. Do Moskvy na pohřeb přijeli zástupci všech národů, Nenni, Togliati, Dolores Ibadura, Gottwald a nesčetní jiní velcí komunisté a přišly nesčetné zástupy dělníků.

     Noviny nám oznamují, že dělníci v továrnách silou přemáhají bolest, k poctě zesnulého plní plány nad sto procent, pracují dvakrát, třikrát i čtyřikrát víc a přísahají, že budou neustále upevňovat své řady a dají všecky síly k upevnění komunismu.

     My prostí lidé nemáme slov, abychom vyjádřili všecko, co naplňuje duši. My jen posloucháme, co nám dovedou říci básníci a spisovatelé, co u nás mluví Stalinův nejoddanější obdivovatel a nejvěrnější žák Zdeněk Nejedlý:

     „Jak veliký to odešel muž, jak veliká je to ztráta pro všecko lidstvo, ztráta člověka, nad nějž nemělo většího. Celý svět s utajeným dechem naslouchal v pondělí smutečním hlasům, znějícím nad Stalinovou rakví při jeho pohřbu…….Všecka naše srdce bila v souzvuku s údery bubnů i kremelských hodin ve velkou tu chvíli…….Odešel Stalin, ten, jenž byl denně naší první i poslední myšlenkou, jehož jméno znělo, kamkoli jsme se obrátili. Jak vůbec budeme žít bez Stalina?“…….