Aloisie Weinfurterová:

V tom jsme žili

Download knihy   V tom jsme žili   O autorce   O knize   Reference   Ukázka 2    Ukázka 3   Ukázka 4

Ukázka 1

     Jako v zimě studené vločky sněhové se sletují stále nová a nová nařízení, jak rychleji naučiti učitelstvo a žactvo jazyku Říše, jak důrazněji vštípiti úctu k ní, jak účinněji se věnovati sběru odpadových surovin, jak ještě více šetřiti, šetřiti: „Při kreslení kresliti na obou stranách kreslícího papíru!“ – „Psaná plocha, pokud je použitelna, buď zcela využita do posledního místečka!“ – „Přípisy úřadům buďte stručné, každý list popsán na obou stranách! – „Dopisní obálky buďte upotřebeny vícekrát!“ – „Šetřiti palivem, vytápěti co nejúsporněji! „Ředitel školy jest za provádění nařízení osobně zodpověden!“- „Zemští a okresní inspektoři se při inspekcích přesvědčí o provádění pokynů!“

     Jako ostříž se na naší národní škole objevil německý inspektor Schuster.

     Měla jsem ve své třídě podle vyučovací osnovy popis venkovského dvorce. Na tabuli byl jeho obraz. Inspektor si zkoušel žactvo sám. Stála jsem u okna vedle stolku a pozorovala děti. Žáci odpovídali na inspektorovy otázky, mluvili o hospodářských budovách, o nářadí, o dobytku. Zdálo se, že všecko dobře dopadne, ale inspektor se záhy velmi rozčilil. Jednoduché odpovědi a drobné chyby jej velmi zlobily. Zlostně opravoval nesprávné výrazy, křičel, povstal od stolu a běhal rozčileně po stupínku. Viděla jsem, že se ulekaní žáci bojí přísného obrovitého člověka s rozcuchanými vlasy barvy bledé slámy. Báli se, a proto se čím dále tím více mátli v odpovědích. Jeden ze žáků nedovedl vysloviti nosovku ve slově „düngen.“ Inspektor se zastavil u obrazu dvorce a velikým ukazovákem zlostně jako kladivem tloukl kotníkem do obrazu, kde v koutku dvora zobrazeno smetiště, v němž si hrabaly slepice. Inspektor pak znovu nutil nebohého žáka, aby znovu a znovu, nesčetněkrát opakoval slova „Dünger, Düngung, düngen.“ Žák se namáhal, ale inspektorův křik již jej tak omámil, že nevěděl, co mluví

    „Dünger, Düngung, düngen“, volal Schuster na celou třídu, nakláněl se, zlostně blýskal očima, sestoupil až k lavicím, šel od lavice k lavici a všichni žáci řadou jeden po druhém museli opakovati: „Dünger, Düngung, düngen.“ Ustrašené děti již nemohly klidně mysliti, jen vylekaně hleděly na inspektorova zlostí zkroucená ústa, jež posměšně opakovala nesprávný tvar slova. Hleděla jsem na Schustra, na děti a zdálo se mi, že se nad jejich hlavami valí jedovatý hlinitý prach, oslepující, zatemňující smysly, zdálo se mi, že na nebohé děti doráží zlý, rozzuřený hafan. Děti se již bály a mnohé ke mně obracely o pomoc prosící oči.

    „Nůj, chnůj!“ Znenadání zlostně na celou třídu vykřikl Schuster a byla v těch dvou slovech, jediných dvou českých zkomolených slovech, jež za celé své inspekce na naší škole Schuster vykřikl, divá, nacistická zášť ke všemu českému.

    Zdálo se, že vmetenou urážkou vybil Schuster svůj největší hněv. Nechal dětí, šel ke mně a mluvil se mnou o vyučování. Nebyl spokojený a prohlížel si pak mé písemné přípravy pro vyučování němčině. Byly psány drobným pečlivým písmem i správnou úpravou, řídila jsem se nařízeními o šetření papírem, ale inspektora pohněval osmerkový formát sešitu. „Tohle je sešit na přípravy? Tak projevujete úctu k německému jazyku a kultuře? Proč nemáte na přípravy k jazyku německému veliký, veliký sešit?“ vykřikl a zlostně odhodil sešit na stůl.

     Celý den ve škole jako pod mrakem. Po vyučování inspekční konference. Seděli jsme kolem stolu jako provinilci a Schuster přísný soudce. Nic mu nebylo vhod.