Aloisie Weinfurterová:

V tom jsme žili

|    Dlouho nebylo venku tak pěkně jako v prvních prázdninových dnech. Vyšli jsme si časně ráno do lesa na maliny. Šli jsme utěšeným krajem hodinu, dvě, tři. Slunce již zahnalo ranní mlhy i jitřní chlad a zalilo jasnou září zelené údolí řeky ukryté v olších a vrboví, i lesnaté stráně při silnici a modravé vrchy v dálce. S rozkoší jsme dýchali čistý svěží vzduch a těšili jsme se ze všeho kolem nás, z jetýlku i svízele na mezi, ptačího zpěvu v křoví na stráni, z pestré vážky nad sítím i čistých oblázků v jasném proudu. Tak bylo, jako by na světě nebylo těžkých závazků a brigád, mandelinky a sběrů, plánů, nástěnek, soutěžení a kulturních pásem. Ani jsme nepotkávali mnoho lidí. Jako by i oni v jedné, ve dvou vesnicích, jimiž jsme prošli, se kamsi ztratili. Snad byli na pracovní schůzi, aby se radili o počátku žní. Bělavé lány žita již velmi volaly po kose.

    Za Dolany mezi Bělčem a Doubravou jsme sešli se silnice, přeskočili jsme potok a šli jsme luční pěšinou k Bělči. Všimli jsme si, že za námi od potoka šel asi desetiletý hoch, nohatý, v krátkých, zelenavých kalhotkách. Kdybychom žili v čase bájí a pohádek, byli bychom si zcela jistě pomyslili, že to mladý vodník z potoka. Neviděli jsme ho dříve ode vsi. Kde se vzal, tu se vzal. Žijeme v době pokroku, nevěříme ve vodní havěď. A navíc by se v potoce, jejž jsme přešli, vodník ani neuživil. Za německé okupace nám tu nacisté bezohledně káceli lesy a vyváželi pryč ze země naše dříví a doposud se, bohužel, nerozumně, rouhavě lesy mýtí. Snad se ještě i dočkáme, že za takového lesního hospodaření budeme žíti v stepích a na skalách zbylých po odplavené zemi.

    Stoupáme vzhůru po stráni a chlapec od potoka za námi. Podivný hoch! V ruce nese konev, jako by také šel na maliny. Ale proč jde sám? Chlapci ze vsi chodí na maliny vždycky v houfu. Došli jsme do lesa. Sedli jsme si do stínu, abychom si odpočinuli. Čekala nás v horku na mýtině pilná práce. Neznámý hoch si sedl na kámen nedaleko  nás a horlivě olupoval proutek černého bezu. Patrně se k nám chtěl přidružiti, snad se v lese samoten bál. Nabídli jsme mu krajíc chleba s máslem a on jej vzal zřejmě velmi rád. Svačil na svém kameni a s povděkem se napil i studeného čaje, který jsme mu podali.

    Po svačině šel neznámý chlapec s námi, jakoby k nám již patřil. Na naši otázku nám pověděl, jak se jmenuje a že je tu dole ve vsi na prázdninách u babičky. Pověděl, že chodí ve městě do školy, po prázdninách půjde do páté třídy. Mají soudruha ředitele Maška a pochlubil se: „A já jsem pionýr!“ Zatím jsme došli na velikou paseku. Je těch mýtin teď v Bělči a na Doubravě mnohem více než bývalo ještě za našeho dětství. Pasek mnohem více než lesů, rozlehlých, překrásných lesů. Na pasekách plno malinoví i malin. Postavili jsme své pětilitrové plechovky k balvanu pod vysoký jeřáb a práce začala. Trhali jsme vonné maliny do menších nádobek, z nichž jsme pak pěkně naplněných sypali maliny do plechovek pod jeřábem. Viděli jsme jen maliny, zapomněli jsme na svět, i řeč ustávala, myšlenky samovolně prchaly v blahé doby dětství, kdy jsme sem do těchhle lesů odbíhali na houby a na líbezné vycházky. Carda nás neopouštěl, byl stále nablízku a dokonce nám i řekl: „Já budu asi hotov dřív než vy. Potom vám pomohu. Pionýr má druhým pomáhat.“ K polednímu nám chlapec nenadále – zase jako v pohádce – zmizel z dohledu. Volali jsme na něho, měli jsme obavu, aby v pasekách nezabloudil. Carda se neozval. A pak jsme užasli. Chtěli jsme přesýpat maliny z plných kotýlků do plechovek. Šli jsme k jeřábu – a naše téměř již plné plechovky byly téměř vyprázdněny. Carda! Nebylo jen o ukradené maliny. K svému vlastnímu údivu jsme poznali, že se té krádeži malin ani zvlášť nedivíme. Jako by krádež byla nyní obvyklým jevem. Tak jako na příklad i dýchání je obvyklým jevem. Ona vlastně je krádež nyní zvlášť velmi obvyklým jevem. Krade se však tak rozmanitým způsobem, že již ani nemyslíme, že se krade. A jak strašně se krade! Nelze ani domyslit!

    Cestou domů jsme si řekli, že si Cardovu krádež ověříme. I zatelefonovala jsem řediteli Maškovi a ptala jsem se po Cardovi. Ano, Carda chodí k němu do školy. „Copak provedl?“ Pověděla jsem – a slyšela jsem do telefonu hlučný smích. Mašek nemohl pro smích ani mluviti, zajíkal se v řeči,  jak se smál. – „No ano, Carda, to se mu zas povedlo!….Ano, ano, Carda, známá firma……haha, hahaha…….nikdo jiný…haha…nikdo jiný to nebyl…..ovšem, ovšem….hahaha……já vám ho po prázdninách pošlu na vaši školu……ano, ano, nic mu neřeknu, proč ho posílám, aby vyšetření bylo bezprostřední.“

    V prvním dni školy po prázdninách mi ředitel Mašek telefonicky ohlásil, že k nám jde do školy Carda, že ho právě poslal. To jsem již byla na jiné škole, byla jsem o prázdninách degradována, Carda se ohlásil v ředitelně a jak Mašek slíbil, zřejmě mu neřekl, proč on, Carda na školu jde; přišel klidný, usměvavý, na pohled slušný školáček. Ředitel Šajner pro mne poslal a s Cardou bylo snadné, školácky jednoduché vyšetřování. Poznal mne, lekl se a jak u provinilců bývá, volal, že nic nevzal. Řekla jsem mu: „Kdybys byl věděl, že se setkáš v lese s učitelkou, to bys nám ty maliny nebyl vzal?“ A Carda tiše hlesl: „To bych je nebyl vzal.“

    Proč jsme se v lese Cardovi nepředstavili! Mohli jsme míti u toho dosud nezkušeného zloděje protekci……..