|
Aloisie Weinfurterová: V tom jsme žili |
Download knihy V tom jsme žili O autorce O knize Ukázka 1 Ukázka 2 Ukázka 3 Ukázka 4
Vyjádření ke knize:
|
autor knih: HLEDÁNÍ - 100 let Jedličkova ústavu v Liberci |
|
S velkým zájmem jsem si přečetl rukopis paní W…. Pomíjím skutečnost, že je text nesmírně jazykově vyzrálý. Důležité je jiné: Paní W…. nekritizuje, nekomentuje, prostě ”jen” výstižně, s postřehem pro vnímání absurdnosti doby zaznamenává, jak šly události. Snad právě proto rukopis vtahuje téměř ”magicky” čtenáře do doby protektorátu, do doby tříletého oddechu po válce a pak i do smutného údobí komunistického panování.
Dnešní generaci může kniha ukázat, jak ”obludná” byla ta doba minulá. Dnes se totiž o té éře mladí dozví jen něco málo z učebnic, většinou jen datumy, historická fakta, strohé údaje. Nedozví se nic o osobních lidských větších i menších tragédiích , nedozví se nic o ”tuposti” doby, která vynesla vzhůru hloupé závistivé zakomplexované lidi, kteří pak manipulovali, a někdy i ničili, osudy solidních pracovitých lidí. Kniha je určená pro běžného čtenáře, který neví nic nebo jen velmi málo o minulé době. Takový čtenář nebude studovat obsáhlé historické knihy, kde se objevují spousty údajů, datumů, rozborů, vývodů a jsou psány strohým jazykem. Takové knihy mohou být úžasné pro pochopení doby, ale minou obyčejného člověka. Právě proto má kniha paní W….. svůj význam. Její texty jsou přístupné běžnému člověku, který si tak může zaplnit “bílé” místo ve svém vzdělání. V tomto směru má kniha nepochybně nemalý význam Jako autor několika knih založených na vnímání lidí a na pochopení jejich duše, si dovoluji vyjádřit přesvědčení, že rukpis paní W… přesahuje rámec Klatovska a zaslouží si, aby se mu dostalo vydání. Literatury,která zachycuje osobní prožitky obyčejných lidí z doby protektorátu a komunistického panství není mnoho.
Ing. Lubomír Vejražka 25.9.2005
|
|
historik Vlastivědné muzeum Dr. Hostaše v Klatovech
|
|
Aloisie Weinfurterová: V tom jsme žili… Práce paní učitelky Aloisie Weinfurterové je velice zajímavá. Přináší zajímavé svědectví o době v níž žila. Její postřehy s příjemným smyslem pro jemný a absurdní humor připomínají události každodenního života na českém venkově. K práci bych měl několik drobných připomínek, kterými ovšem nechci nikterak snižovat význam rukopisu. Z celého textu je cítit vlastenectví paní Weinfurterové. V některých místech ovšem mírně inklinující k nacionalismu. To je ovšem odrazem doby, kdy zápisky vznikaly. Toto se například projevuje hned v úvodní části při popisování československé mobilizace za krize v roce 1938. Je tam cítit elán, který i díky úspěšné propagandě, ovlivňoval celý národ. Stejný moment bych připomněl i v dalších částech. Například v popisu školní výuky za protektorátu, kdy vysoce hodnotí předválečné učebnice dějepisu. Není možné opomenout fakt, že i ty byly psány z určitého pohledu na základě politické situace (jak to ostatně v dějinách bývá obvyklé). A tak by bylo možné pokračovat dále. Nepřesnosti v historických datech jsou dány prameny a informačními zdroji, ze kterých mohla paní Weinfurterová v příslušné době čerpat. Dobový tisk podléhal po celé sledované období různé míře cenzury. Informace mezi lidmi často kolovaly zkreslené. Jako příklad bych uvedl široce popisované období tzv. Heydrichiády. Už na počátku je drobný omyl v tom, že Heydrich byl jedním ze zakladatelů nacistické tajné policie. Stejně tak informace o fraškovitosti manifestace na odsouzení atentátu jsou spíše v rovině přání většiny vlastenců. Demonstrace v reálu proběhly a účast na nich byla poměrně hojná. Za stanného práva po atentátu jsou uváděny popravy bez soudů. To je opět trochu zavádějící, jelikož za stanného práva funguje státní exekuce za zvláštních podmínek. Nejinak tomu bylo v červnu 1942. Byly ustaveny zvláštní soudy, takže všichni popravení byli nejprve odsouzeni. To, že se tak dělo formálně, často na dálku pomocí dálnopisu a bez možnosti obhajoby a odvolání se, je sice pravda, ale přesto je tvrzení o popravách bez soudů poněkud zavádějící. Další datovou nepřesností je popisování příjezdu československé obrněné brigády z Velké Británie. Ten je zde, dle mého názoru, nezdařile zakomponován hned k událostem kolem 9. května, ovšem oddíly této československé pozemní armády na západě se do Čech dostaly až ve dnech 17. – 19. května. Překvapila mne pasáž o povstání na Slovensku. V Čechách, zvláště tady na západě, byly informace velice kusé. Hlavní zdroj, oficiální média, o něm nejdříve nemluvila, posléze vynášela hrdinství jednotek povstání potlačující… Celkově dílo považuji za zdařilé a přínosné pro regionální kulturu. Za literaturu faktu nebo populárně-naučnou historickou studii bych to ovšem nevydával. Je to dílo patřící spíše do umělecké literatury, kde bych vyzdvihl velice čtivý způsob vyjadřování autorky a již výše zmiňovaný smysl pro humor a postřeh nad různým detaily doby. To by ovšem měli hodnotit spíše specialisté na literaturu.
Jan Jirák, VMH KT Klatovy, 13.10.2005
|